Bacalao španělština
PopisInformaceSlavný DJ Nano, jeden z nejuznávanějších umělců elektronické hudby ve Španělsku, vytvořil svůj vlastní muzikál, který od 14. října uvádí v Gran Teatro CaixaBank Príncipe Pio a který diváky zavede do zlatého věku taneční hudby.
Příběh, který produkují Fluge a Disorder Events, se odehrává v Madridu roku 1993, kde Josito, student telekomunikací, objeví cestu “Bakalao”, která ho přivede do světa nočních klubů, taneční hudby, lásky a sexu. Díky jeho zážitkům mohou diváci znovu vstoupit do legendárních klubů, jako jsou Attica, Chocolate, Barraca a New World, a zavzpomínat na ty opojné dny nepřetržitých večírků.
Takzvaná Cesta zkázy (nebo také Bakalao Route) byla přímým dědicem “valencijského hnutí” a tvořila největší klubové hnutí ve Španělsku. Iniciovalo v určitých aspektech klubové hnutí v zemi a mělo dlouhodobé důsledky na způsob nočního života ve Španělsku.
Spočívalo ve formě nočního života tisíců mladých lidí mezi nočními kluby v metropolitní oblasti Valencie, zejména na dálnici El Saler (CV-500), která zahrnovala sály jako Barraca, Spook Factory, Chocolate, Espiral, NOD, Puzzle a ACTV, stejně jako další z vnitrozemí (OTK, Onteniente), každý víkend a s malým odpočinkem, během 80. a první poloviny 90. let.
[hodně věcí na osmdesátá léta, popularita synthpopu ve Španělsku – kluby uspokojující postpunk, Electronic Body Music, industriální taneční vkus atd – tj. ne nepodobné tomu, co se dělo v Belgii s EBM a pak New Beat… nebo ve Frankfurtu s EBM orientovaným Technoclubem Andrease Tomally z roku 1984, tj. předexistující techno ve smyslu Detroitu. Syntezátorové věci byly ve Španělsku tak velké, že tam mohla koncertovat ve své domovině nepříliš známá britská formace A Popular History of Signs – znal jsem kluka, který v té skupině hrál].
Jako dítě vyrůstající v 90. letech ve Valencii jsem běžně sbíral letáky z diskoték a lepil si je do svého pokoje nebo do školní agendy. Když jsem vyrostl, uvědomil jsem si, že je to anomálie, která se děje pouze v této části světa. Ano, všichni se shodneme na tom, že Španělé měli vždycky pověst milovníků fiesty až do pozdních hodin – ale mezi Španěly jsou v tom Valencijci mistři.
Proč? Kromě toho, že jsme od přírody hluční a vzpurní, milujeme hluk, ohňostroje, pouliční hudbu, a co si pamatuji, kluby tu mají vždycky otevřeno nejdéle. Když v roce 1975 skončila Frankova fašistická diktatura, Španělé pochopitelně toužili po svobodě a sebevyjádření – a výbušná klubová scéna ve Valencii je toho důkazem.
Je zajímavé, že všichni jsou zvyklí slýchat o špičkových klubových scénách v Berlíně, Amsterdamu nebo Kyjevě, ale málokdo slyšel o La Ruta (nebo také La Ruta del Bakalao / La Ruta Destroy, což znamená “Cesta”). La Ruta byla v 80. a 90. letech fakticky první a největší klubovou scénou na světě. To, co začalo otevřením několika klubů v opuštěných továrnách, se vyvinulo v pouť, na kterou se každý víkend v době největší slávy sjíždělo více než 50 tisíc raverů, od umělců, módních návrhářů a filmařů až po obyčejné Joe.